Historie ochranných známek

Počátky tradice užívání označení sloužící k určování původu výrobků a služeb spadají už do období starověku, kdy se určitá označení používala ve spojitosti s keramickými, cihlářskými a koženými výrobky. Označení byla tvořena písmeny, značkami, iniciály výrobce, grafickými a obrazovými symboly, které byly vytvářeny na povrchu výrobků nebo k nim byly připevňovány. Tento zvyk se dále rozšiřoval, ve starověku a zejména v novověku, kdy začalo docházet ke směnám výrobků a k hromadné výrobě. Zásadní rozvoj, především co se týče právní ochrany označení, však nastal až ve druhé polovině 20. století. Nejpokrokovějšími zeměmi v této oblasti byly USA, Německo, Anglie, Francie a Rakousko. V našich zemích byla novodobá úprava ochrany práv na označení založena rakouským císařským patentem č. 230 z roku 1859, v roce 1890 byl na území tehdejšího Rakouska zřízen ústřední známkový rejstřík. Po vzniku České republiky v roce 1918 došlo k převzetí dříve platných rakouských právních úprav (zákony č. 469 a 471 z roku 1919 a zákon č. 261 z roku 1921). Tato právní úprava trvala na území Československa až do roku 1952, kdy byl vydán zákon č.8 o ochranných známkách a nahrazen byl v roce 1988 zákonem č. 174. Nový zákon byl přijat v České republice v roce 1995 (zákon č. 137/1995 Sb.) a nyní platný zákon o ochranných známkách pochází z roku 2003 s účinností od 1.4.2004.

Evropské společenství započalo se sbližováním předpisů členských států týkajících se ochranných známek už v roce 1988, a to přijetím harmonizační směrnice, jejímž cílem bylo odstranit stávající rozdíly mezi národními předpisy jednotlivých členských států, a tím přispět k volnému pohybu zboží a svobodě poskytování služeb. Směrnice obsahuje výčet označení, která mohou tvořit ochrannou známku, jsou-li schopna odlišit výrobky nebo služby jednoho podnikatelského subjektu od výrobků či služeb jiných subjektů. Prioritou je úroveň ochrany, vyplývající ze zápisu ochranné známky v různých členských státech, která je dnes v celé Evropské unii stejná.

Výše uvedené zásady plně převzal zákon o ochranných známkách z roku 1995, který také odstranil všechny překážky v nakládání s ochrannými známkami, které byly dosud poznamenány administrativními zásahy státu do postavení jednotlivých hospodářských subjektů. Došlo k posílení postavení vlastníka ochranné známky, ale i k zesílení odpovědnosti dalších podnikatelských subjektů při označování výrobků a služeb. Zavedením námitkového řízení před zápisem ochranné známky do veřejnoprávního rejstříku došlo k výraznému posílení principu ochrany práv třetích osob. Přijetím zákona byla již v polovině devadesátých let v zásadě završena první etapa přestavby systému ochrany průmyslového vlastnictví v České republice.